Deset desek Tomáše Brauna

napsal františek @ 27.06.2010 20:45:35.

Tomáš Braun
V současnosti kytarista pražských freejazzových Ploy, dříve působil v kapele Loutkové divadlo.

Miles Davis Quintet: Miles Smiles (1966)
Traduje se, že kvintet v některých klubech nemohl hrát, protože vstup do nich byl povolený pouze plnoletým, bubeníkovi Tonymu Williamsovi táhlo na sedmnáct. Herbie Hancock u klavíru nebyl o mnoho let starší. Spirit, který společně s Waynem Shorterem na saxofon, Ronem Carterem za basou a Milesovou trubkou vykouzlili, je uhrančivý. Tahle deska z roku ´67 je poslední kapitolou jeho akustické éry, trvající více než dvacet let. Tady Davis pro mnohé hudební kritiky i fanoušky skončil. (Dva roky poté totiž vychází temně funkové a hlavně elektrické album „Bitches Brew“). Zároveň je tato deska společně s ostatními (ESP, Nefertiti, Filles de Kilimanjaro, Seven Steps to Heaven, Sorcerer) považována za to nej, co jazz (v čele s Davisem) hudbě přinesl.
Marc Johnson: Bass Desires (1986)
Tahle deska pro mě znamenala syrové setkání s free jazzem v podání čtveřice avantgardních, neurotických, virtuózních a jakoby občas „nešikovně“ hrajících osobností, hlavně v případě nekytarového kytaristy Billa Frisella. Tandem Frisell-Scofield slibuje strhující zážitek – tóny, zvuky a melodické eskapády, které snad tihle pánové nemůžou myslet vážně (!), o druhé dvojici Erskine (dr) – Johnson (bass) nemluvě. Tahle deska dává poznat, jak chutná minimalismus, syntetický hlavolam, ale i lyrická balada v netradičních barvách. To vše s upřímnou radostí a lehkostí, kterou slýcháváme u jejich předchůdců i současníků. Nebojte, ničeho (ani kytar) tu není moc, všechno sedí. Až na ten vtíravý pocit podivnosti. Že je tu snad něco špatně...(?). Spíš z jiné planety.
John Zorn: Naked City (1988)
Johna Zorn, dnes sedmapadesátiletý rodilý Newyorčan je temně barevná, komplikovaná, hrubě syrová a krutě něžná osobnost. Dodnes ho uvidíte stát na pódiu v maskáčích a metalovém tričku (třeba s obrazem pekla nadepsaným Napalm Death). Ostatně je to právě on, jazzman, virtuózní saxofonista, který využil otevřenosti jazzu k fúzím a zvolil si snad tu nejnemožnější ze všech: metal/hardcore toho nejhrubšího z(O)rna. Jeho label TZADIK records (založený roku 1995) je proslavený avantgardní neotřelostí a novátorstvím hudebníků, které zastupuje. Naked City je deska o pár let starší (´89) a znamená Zornův počin v přístupu ke kompozici a improvizaci na jejich samé hranici (pokud taková vůbec existuje). Otvírá se tak noirový svět západního velkoměsta v ulicích, kam ani za bílého dne nesvítí slunko. Lámané beaty, pestrost nápadů a obrazů, kytara Billa Frisella, která ve skoro neznatelných skocích přechází z řevu v šepot. Jo, a ságo. To musíte slyšet.
Herbie Hancock: Dis Is Da Drum (1994)
Taneční a velmi zábavné album hudebního giganta z roku ´94. Hiphopeři si pochutnají na kousku jménem „The Melody“. Doporučuji vřele.
Led Zeppelin: II (1969)
Dvojka od Zeppelínů!!!
Wayne Shorter: Alegria (2003)
Alegria má jednu vlastnost, můžete ji poslouchat znovu a znovu, pořád vás baví a máte na ni stále chuť. Mě už to drží bezmála dvě léta. Při každém dalším poslechu se přistihuji, jak říkám, hele, to tu před tím nebylo, nebo jo, supeeer! Repertoárem je to dílko velmi eklektické – středověký popěvek, lidovka, klasická skladba brazilského skladatele, a k nim další kousky, které se raději neodvážím popisovat. Zážitek nepopsatelný.
Rage Against The Machine: Evil Empire (1992)
Pro někoho jsou to kluci, co mají rádi vyhrocenou image skejťáků a vyžívají se v písničkách o revolucích a slzném plynu na demonstraci. Pro jiné už je to těžce anarchisticky angažovaná parta, zkrátka komouši. Ani já si na toaletu nenosím jejich texty pro ukrácení dlouhé chvíle. Rejdžové však mají jedinečný cit pro kytarový riff se vší jeho drsnou melodikou a houpavostí, do kterého se vám prostě CHCE zařvat Killing in the Name Of!
Trio Beyond (2006)
Trio Goldings, DeJohnette, Scofield oslavuje fenomén bubenického velikána Tonyho Williamse. Ten začal svou hvězdou dráhu ve druhém kvintetu Milese Davise v  šedesátých letech. Trio Beyond je unikátním tělesem (a nejen proto, že basovou linku hraje Goldings nohama na hammondy) reflektujícím nástrojové obsazení jiné legendární formace, a sice Tony Williams LIFETIME (Tonyho sólového projektu - Williams-dr, McLauglin-gt, Young-organ), která na začátku 70. let fúzovala rock s freejazzem; některé tracky například postrádaly taktové označení. To znamená, že si pánové nepočítali raz-dva-tři-čtyři, ani první-druhá. Nepočítali vůbec. Na Saudades (2007) rovněž najdeme místa, kde se hudba volně rozlévá do širého míra. Drtivou většinu repertoáru tvoří skladby pořízené během turné Tria Beyond, které Williams za svého života hrál, natočil a/nebo složil. Ale pozor, Trio Beyond není coverová kapelka! Pod vedením bubenického velikána Jacka DeJohnetta (který je přímým pokračovatelem po Williamsovi v MDQ) se zrodilo kritikou i posluchači opěvované dílo.
Red Hot Chilli Peppers: Blood Sugar Sex Magik (1991)
První klišé, které slýcháváme je, že redhoti mají dar udělat „černý“ groove, jako žádná jiná bělošská kapela. To je silné prohlášení. Zaposlouchejte se na chvíli do dvojice Smith-Flea (bicí-basa) a posuďte sami. To druhé: že bloodsugar z roku 1994 je jejich nejlepší album, možná dokonce nejlepší rockové album vůbec(!). To už přeháněj, ne? Jakmile se ozve úvodní one, two, one, two, three, four, jsem zaháčkován. Takže jedničku i dvojku s klidem podepisuji (a pod svůj podpis přidávám ještě dalších sto nejlepších rockových alb – ale ty sem teď nepatří).
Jimi Hendrix Experience: Electric Ladyland (1968)   
 Poslední ze tří alb Hendrixova tria Experience. Dvojalbum prošpikované zvukovými kolážemi, průkopnickou postprodukcí a jak jinak než psychedelií. Můj nejmilejší Jimi a taky album cover (svého času cenzurován).


Komentáře

Přidat komentář

Jméno:



Opište první tři znaky výše uvedeného textu:

Přihlášení



Nadcházející akce

Nuda ve městě

Poslední komenáře

žádné komentáře