Deset desek Pavla Techla

napsal františek @ 07.05.2010 09:14:05.

Pavel Techl
Kytarista a zpěvák děčínské rock-bluesové kapely Strange Brew, dříve hrál ve skupinách Mad Staff a Elipsa.

The Doors: L.A. Woman (1971)
The Doors jsou jednoznačně mou srdeční záležitostí. Objevil jsem je ve svých patnácti letech a jejich hudba na mě měla naprosto zásadní vliv. Díky nim jsem se začal dopodrobna zajímat o rock, blues, jazz a další hudební styly.  Doors byli a do dneška jsou obrovský originál, jejich kombinace bluesrocku, psychedelie, divadelní show, invenčních hudebních nápadů, hráčského umu a v neposlední řadě Morrisonova charismatu (který ovšem nebyl přítomný pouze ve vzhledu), z nich dělá jednu z nejzajímavějších skupin hudební historie. Zvolit moji nejoblíbenější desku od nich je dost těžké, protože mám rád všechny, ale nakonec vybírám L.A. Woman,  přinejmenším kvůli skladbě Riders on the Storm, kde se úžasným způsobem snoubí jemná rytmika , jazzové klávesy, zastřený Morrisonův vokál a to všechno dohromady tvoří magickou atmosféru.
Tim Buckley: Happy Sad (1969)
Tak téhle desce jsem jednu dobu hodně podlehl. Tim Buckley (otec u nás známějšího Jeffa Buckleyho) na tomto albu kombinuje podmanivým způsobem folkrock s jazzem.  Celé desce vévodí jeho úchvatný hlas (údajně rozsah pět oktáv), dvanáctistrunná akustika hrající melancholické molové akordy a to vše podbarvené vibrafonem, kongy a jazzovou kytarou. Jak už název desky napovídá, jedná se o melancholii, ve které (pokud se jí poddáte) si budete štěstím lebedit. Tim stačil vydat celkem devět alb, každé je něčím jiné, některá jsou až ryzí hudební avantgardou (musím přiznat, že i pro mne až na hranici poslouchatelnosti). Daň za to zaplatil takovou, že ho postupně přestávaly hrát rádia a firma mu nechtěla vydávat desky. O to víc si ho vážím jako skutečného umělce, který kašlal na slávu, peníze a šel si nekompromisně za svojí hudební vizí. Nicméně tohle album poslouchatelné rozhodně je a patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy ve folkové hudbě slyšel.
Soundgarden: Down On the Upside (1996)
Jelikož patřím ke generaci, kterou v polovině devadesátých let zasáhla vlna stylu Grunge (i když v té době už byla vlastně na ústupu), dodnes mě skupiny jako Pearl Jam, Alice in Chains, Nirvana, Mad Season oslovují. Rozhodl jsem se zde uvést skupinu Soundgarden, protože se mi líbí jejich kombinace tvrdé muziky, silných melodií a strhujícího vokálu Chrise Cornella. Jejich poslední album z roku 1996 mi přijde nejpropracovanější, a i když spoustu jejich fandů přísahá spíše na desky Badmotorfinger, nebo Superunknown, mě asi nejvíce oslovuje právě Down On the Upside.
Bluesbreakers with Eric Clapton: (1966)
Eric Clapton je jeden z hlavních důvodů, proč jsem začal hrát na kytaru. Opět zde můžu uvést i jiná alba, která se mi s Ericem hodně líbí.  Mám ho rád v Cream, Blind Faith, i na jeho samostatných deskách, ale přijde mi, že na tomto albu asi nejvíce definoval svoje hudební cítění, co se týče frázování a práce s tónem.  Dnes už se stal hlavně obrovskou hudební ikonou a je nespočet jiných kytaristů, kteří ho instrumentálně předčí, ale myslím, že jeho kytarový styl je na tomto albu naprosto nadčasový.
Jimi Hendrix: Band of Gypsys (1969)
Můžu vybrat jakékoli jeho oficiální album, které vyšlo. Rozhodně nevlivnější a nejgeniálnější kytarista, který naprosto převálcoval vše, co do té doby kdo na elektriku hrál. Bohužel pro některé lidi je to típek, který se sjel a potom hrál šílené eskapády na kytaru, což je dost hrubé nepochopení jeho hudby. Za jeho hrou je slyšet ohromný talent, léta dřiny a nesmírná invence jeho hry. Navíc byl i opravdu dobrý skladatel, ne nadarmo mraky světových hudebníků snad všech stylů, přebírá stále znovu jeho skladby. No a to všechno zvládl za nějaké čtyři roky. Na tomto živém albu hraje Jimi s novou kapelou, kterou dal dohromady po rozpuštění Jimi Hendrix Experience. Jimi tu byl ve vrcholné formě a pro mě osobně je to jeho nejlepší živé vystoupení vůbec. Parádní směs rocku, funku, blues a ze skladeb jako Machine Gun mi naskakuje husí kůže (blahem).
The Raconteurs: Consolers Of the Lonely (2008)
Někdy v roce 2005 jsem objevil duo White Stripes s jejich frontmanem Jackem Whitem. Čirá syrovost jeho ostré kytary a až primitivně jednoduché, ale velmi efektní bicí Mag Whiteové, kombinované s chytlavými melodiemi a vypjatým zpěvem mě hodně zaujaly. Nicméně jsem si říkal, jak by Whiteův styl zněl podpořený navíc dalšími nástroji. V roce 2006 White založil kvartet Reconteurs a jejich druhé album Consolers Of the Lonely mě zcela dostalo. Album kombinuje blues, rock, punk, indie, country a vytváří tak skvostný koktejl, prodchnutý neotřelými nápady. Rozhodně deska, která dokáže oslovit jak milovníka Led Zeppelin, tak rockové alternativní bloudily.
Radiohead: OK Computer (1997)
Skupina a album, kterému jsem podlehl až poměrně dlouho po jeho vydání. Když se řekne alternativní experimentální rocková hudba, vždycky mě dříve napadli především Pink Floyd, které mám nesmírně rád, nebo kapely jako King Crimson. Nicméně Radiohead na albu Ok Computer dokázali, že lze v rockové hudbě rozšiřovat hranice stále dál, bez toho, že by se kapela utápěla v přehršli instrumentálního exhibicionismu, či naopak elektronického balastu nebo křečovitých gest.  Zvukové efekty a aranžmá zde pouze geniálním způsobem podtrhují kvalitní kostru jednotlivých skladeb. K tomu se přidá působivý vokál Thoma Yorka a je zde jedno z nejzajímavějších alb které jsem kdy slyšel.
Joanna Newsom: Have One On Me (2010)
Joanna Newsom, osmadvacetiletá kalifornská zpěvačka a skladatelka s vizáží elfí víly, hrající mistrně na harfu a klavír, je pro mne absolutní originál mimo všechny současné hudební vlivy a styly. Takže i nálepka experimentálního folku, kterou pro její tvorbu používá hudební tisk je dost nepřesná. Její hudba a zpěv ve mně evokuje něco ryzího, čistého a přesto vzrušujícího, něco co jsem v hudbě dlouho hledal a konečně našel. Vybírám její aktuální trojalbum Have One On Me ,  jehož stopáž je něco málo přes dvě hodiny. Střídají se zde  tříminutové skladby až s jedenáctiminutovými a to všechno je natolik melodicky bohaté a rozmanité, že vám vůbec nepřijde, že posloucháte ,,pouze“ její působivý hlas, harfu, či klavír okořeněný decentní, jindy zas mistrně propracovanou aranží. Album se dá dost těžko vstřebat celé na první poslech, ale tím lepší je jeho postupné objevování, které mi přineslo a přináší nádherný hudební zážitek.
The Derek Trucks Band: Joyful Noise (2002)
Fenomenální slidekytarista Derek Trucks tvoří spolu s Johnem Mayerem a Doylem Bramhallem ll trio mých v současnosti nejoblíbenějších rockových kytaristů. John Mayer kombinuje vkusný pop spolu se strhující kytarovou hrou. Doyle Bramhall ll kříží úchvatně soul s rockem a konečně Derek Trucks přimíchává do bluesrocku prvky world music. Opravdu hodně těžké rozhodování koho z nich upřednostnit. Nicméně vybírám Dereka a album Joyful Noise, které mě s konečnou platností utvrdilo v přesvědčení, že blues není, žádný zakonzervovaný hudební styl, který je již dávno za svým zenitem a že se stále vynořují mladí interpreti, kteří tomuto stylu přinášejí něco nového.
The Beatles: Sgt. Peppers Lonely Hearts Club Band (1967)
Prostě si nemůžu pomoci a musím zde Beatles a toto album zmínit. Krásně barevné, pestré a naprosto nadčasově znějící album. Přesto na něm není jediný vyložený hit kapely. Zažil jsem historku, kdy do baru přišel chlapík, který chtěl pustit Beatles s tím, že je má hrozně rád. Zvolil jsem Peppera a asi po půlhodině jeho poslechu se chlápek naštvaně připomněl, kdy že tam pustím ty slíbené Beatles. No, Beatles byli kapela s bezkonkurenčně největším vlivem v celé historii populární hudby a rozhodně tu jde ruku v ruce kvalita s kvantitou jejich prodeje a oblíbenosti. Nevím, jestli se někdy ještě nějaké skupině povede zaujmout tak široké spektrum posluchačů jako se to povedlo Beatles, ale silně o tom pochybuji.

Přihlášení



Nadcházející akce

Nuda ve městě

Poslední komenáře

žádné komentáře