Deset desek Miloše Svobody

napsal františek @ 15.04.2010 13:32:34.

Miloš Svoboda
Kytarista a zpěvák děčínské rock-bluesové kapely Electric Blue.

Black Crowes : Southern Harmony and Musical Companion (1992) / Amorica (1994)

Úžasná kapela a neskutečná první tři alba.. Nedokážu se rozhodnout mezi druhým a třetím, tak tedy Southern Harmony.. a Amorica (s obalem, který poškádlil americké strážce mravnosti), dle mého názoru vrcholná alba skupiny. Úžasné skladby (fakt žádné drnky brnky a zpěv kopírující 4 akordy kytary), skvělá aranžmá, instrumentální zdatnost členů skupiny, neobyčejně disponovaný zpěvák, co víc si přát? Snad jen podotknu, že za oceánem je kapela Black Crowes řazena běžně mezi elitu, Titány rockové historie.. a že koncert na Brumlovce byl fajn.. A že Jimmy Page z Led Zeppelin věděl, proč se ke kapele přidat a nahrát živé dvojalbum.

Blood, Sweat & Tears : Blood, Sweat & Tears (1968), III (1970), IV (1971)

Opět se nedokážu rozhodnout pro jediné album, což už se mi tak stává, jsem-li postaven před nějakou volbu.. Tak tedy, B,S&T.. Geniální fúze jazzu, rocku a klasiky.. Také akademické vzdělání členů kapely zřejmě stálo za osobitými, neotřelými aranžérskými postupy. Kapela poměrně často zpracovávala skladby jiných autorů, s notnou dávkou invence se dokázala vypořádat s výzvou oprostit se předlohy a přijít s osobitým pojetím skladby. Nedílnou součástí byly instrumentální plochy, kde dostávali prostor všichni členové kapely.. Trochu syrovějším soupeřem (zpočátku syrovějším) byla parta Chicago Transit Authority, později jen Chicago.. Do třetice musím zmínit zapomenutou kapelu podobného ražení trumpetisty Billa Chase, pojmenovaná prostě Chase, s neobvyklou, díky tomu ovšem ostrou jako břit, dechovou sekcí, složenou z tří trumpetistů..

Jimi Hendrix : Are You Experienced (1967)

+ zbytek autorizované diskografie, tedy Axis: Bold As Love, Electric Ladyland, Band Of Gypsys a posmrtné, ovšem s dokončenými skladbami, album Cry Of Love, původně zamýšlené, ale díky Jimiho tragické smrti nedokončené dvojalbum. Hned bych všechny varoval před ostatními deskami.. Najdou se výjimky, ovšem 99% vydaného materiálu po Jimiho smrti za moc nestojí a je to spíš na trpělivé paběrkování pro nadšené sběratele a posedlé obdivovatele (což jsem pár let byl). Tedy, Are You Experienced.. Nedovedu si představit, jaký dojem udělala deska na posluchače v době svého vydání. I dnes se zdá být poměrně moderní záležitostí a myslím, že pro běžného posluchače, pokud nebude předem nějak informován, bude potíž se s Jimiho hudbou porovnat a k něčemu si ji přiřadit. Tím nemyslím, že by byla nepřístupná, jenom.. Pro mne osobně je Jimiho hudba, díky jeho virtuozitě, dravosti, hlubokému citu v tónech kytary, díky jeho skladatelské a aranžérské genialitě, hudební fantazii, samostatnou hudební kategorií.. Jimi byl snad návštěvníkem z jiných světů a kdo se jeho hudbě oddá, do jiných světů nahlédne..

Iron Butterfly: Metamorphosis (1970)
	Tak trochu pozapomenutá kapela (i když, její největší hit jste vlastně mohli slyšet v Simpsonových) a jedno z nejúžasnějších alb, které jsem slyšel a slyšel jsem jich moc.. Magické, barevné, originální, hluboké, snové.. Pro mne nejlepší z jejich diskografie a skutečně jedno z nej alb mého života.

Led Zeppelin: II (1969)

Prostě úžasná, prostě klasika.. O Led Zeppelin se dočtete dost kdekoliv, tak si ušetřím výklad.. Proč II a ne Led Zeppelin IV ? Protože jsem kytarista.. A protože neexistuje další deska napěchovaná tak velkými kytarovými riffy, jako Led Zeppelin II.. a můžeme se pohádat dole v komentářích, pokud se chce někdo přít.. Rád o tom přátelsky podiskutuji a třeba díky vám objevím nějakou desku, která mi unikla?

Savoy Brown: Raw Sienna (1969) / Street Corner Talking (1971)

Tak nevím, jestli už jsem se zmiňoval o své nerozhodnosti.. Teď mne napadá, jestli to také není tím, že dříve nahrávali desky umělci se skladatelským potenciálem a ne opičky hudebních producentů.. To se potom ze silné diskografie takové osobnosti těžko vybírá právě ta jedna deska.. Takže Savoy Brown.. jedna kapela, dvě desky v naprosto odlišném personálním obsazení, dvě naprosto rozdílná díla.. Styčný důstojník: Kim Simmonds, zakládající člen, kytarista, šéf kapely, majitel značky Savoy Brown. Nebudu to pitvat, mám tyhle dvě desky zkrátka rád..
A nebo jo, Raw Sienna třeba taky proto, že Chris Youlden má hlas, jako nikdo jinej na tomhle světě, možná někdo v pekle.. a umí být fakt lyrickej.. A Street Corner Talking třeba proto, že nikdy nezapomenu, jak řídím auto, kapela chrápe, já ucucávám sodovku, kouřím cigáro, na obzoru nad lesem vychází slunce a Dave Walker zpívá All I Can Do Is Cry..

Cream: Wheels Of Fire (1968)

..nebo taky Fresh Cream, Disraeli Gears, Good Bye Cream.. Prostě Cream, smetánka - Jack Bruce, Eric Clapton, Ginger Baker.. první tzv. superskupina. Tři veliké osobnosti populární hudby a mistři svého nástroje, všichni jedni z nejvlivnějších hráčů ve své kategorii, basa, buben, kytara. Veliké skladatelské talenty Jacka Bruce a Erika Claptona se znásobily, virtuozita všech tří se násobila v dlouhých divokých improvizacích.. Jo a Honzo, Baker nepoužíval na deskách Cream playback, hrál to naživo

Doyle Bramhall II & Smokestack: Welcome (2001)

Tak tahle deska mne totálně převálcovala.. Na potřetí. Z nějakého důvodu jsem přistupoval k Bramhallovi zpočátku s trochou předpojatosti.. Asi proto, abych mu při třetím poslechu této desky totálně propadl.. A našel si cestu i k ostatním v jeho diskografii.. Ovšem Welcome je neuvěřitelně silná deska po skladatelské, aranžérské, pěvecké i instrumentální stránce.. jo, už to mám.. Od alb Southern Harmony.. a Amorica kapely Black Crowes pro mne jednoznačně největší hudební dílo v rockové kategorii.. Prostě jedno z mých nej alb, s doživotní zárukou..

John Mayer: Continuum (2008)

Kdo má Johna Mayera zasunutého v kategorii „pop od fešnýho hocha“, zřejmě neslyšel jeho blues-rock-funkové výlety a ignoruje též jeho ohromné kytarové umění, kdy se jeví poslední dobou značně fixovaný na odkaz Jimi Hendrixe a Stevie Ray Vaughana.. vzpomínám si na první setkání s Mayerem skrz ČT, kdy si vybavuji, jak chvíli sleduji jeho výkon s akustickou kytarou a holky se zapalovačem nad hlavami.. pak několik let nic.. Až najednou.. DVD Crossroads Guitar Festival, pořádaný Erikem Claptonem, s plejádou kytaristů napříč žánry, od blues po vrchol současné moderní hry.. Staříčcí černí bluesmani, bluesové legendy, jako B.B. King, Buddy Guy, Hubert Sumlin, Jimmie Vaughan, sám Eric.. fusion legenda John McLaughlin, soul-jazzový Larry Carlton, Carlos Santana, zástupci moderní školy Steve Vai, Eric Johnson.. a najednou na konci druhého dne John Mayer.. A fantastická improvizace, skvělá rytmika, geniální Johnův timing, práce s tónem.. Pak už byl jen krůček k zaostření na Mayerovu současnější tvorbu, kdy s vydáním desky Continuum definitivně zapadnul mezi mé největší oblíbence.. skvělá deska, skvělé skladby (skládat fakt umí), skvělá kytara, parádní hlas.. a jedna úžasná Hendrixova skladba v Johnově provedení k tomu.

Joe Bonamassa: Ballad Of John Henry (2009)

Joe Bonamassa, 2x po sobě vyhlášen nejlepším kytaristou magazínem Guitar Player, v kategorii blues. Nenechte se mýlit kategorií, Joe Bonamassa, to je hodně hutná kytarová smršť.. Joe Bonamassa, považovaný za zázračné dítě, se kytaře věnuje od útlého dětství. V šestnácti natočil album se setavou Bloodline, kde mu společnst tvořili syn Robbie Kriegra (Doors) Waylon, syn Berryho Oakleye (Allman Brothers Band) Berry a syn nikoho menšího než Milese Davise, Erin Davis. A už tenkrát byl Joe dokonalý a vynikal naprosto mistrovskou hrou. Svým předposledním albem Ballad Of John Henry to ovšem rozštípnul (a letošním potvrdil). Deska, kterou budete poslouchat od začátku do konce bez dechu.. pokud tedy máte rádi hudbu jako takovou a nepotřebujete se především identifikovat s politickými názory a odporem ke společenským zvyklostem, které jsou tak často jediným poselstvím „děl“ současných POPOVÝCH interpretů.. protože i z této revolty, patřičně dávané na odiv „vnitřní rozervanosti“ a ukazování na všeliké neduhy toho našeho světa se stává slušný kšeft a POP Neplatí to samozřejmě o všech současných interpretech, ale o těch skutečně kvalitních slyšíme trochu méně, je třeba hledat. To ale asi platí ve všech odvětvích.. Takže tyto „moje desky“ nejsou moc pro pohodlné, kteří si rádi nechávají servírovat.. A je jedno, jestli je to 40 let stará vykopávka, nebo letošní deska.. je to všechno skvělá muzika a jestli někoho moje oblíbené desky (tipy) zaujmou, budu rád..