napsal františek @ 30.03.2009 19:37:27.
 | Radek Hendrych (rdg)
Provozovatel serveru WayOut, hudební publicista a redaktor (Princip, MusicServer, Enter, Filé)
Kapely, kde hraje: Eric Draven, soloprojekt Wittgenstein Circle
Kapely, kde hrál: Phobia.sys, DCGround, Drumsala, Death House, The Arythmics, Nothing K., Shutup and Dance |
|
| Nirvana – Nevermind (1991) |
 | První album vůbec. Díky bratrancovi jsem se v deseti letech dozvěděl, že existuje taky jiná hudba, než kterou dávají v Medúze. Vzpomínky na dětství mám silně spojeny právě s poslechem tohoto alba, stejně jako Unplugged in New York, které jsme poslouchali před spaním. (Bleach na kazetě přivezené z Bulharska mě děsilo. I když Big Cheese...) Dost dobře si taky pamatuju, jak jsme se vášnivě prohrabovali archivem Ohníčku a hledali obrázek a pár řádek o našem oblíbeném umělci... Z dnešního pohledu spíše tragikomické. |
| Indy&Wich – My3 (2002) |
 | Společně s Repertoárem (pak samozřejmě Lyrik Derby a Divokej Západ a Defuckto) ostré vhození do vod českého hiphopu. V té době mi bylo čtrnáct patnáct let – když dneska reflektuji svou oblibu Indyho&Wiche, trochu se podivím, album ale dokážu ocenit i bez sentimentality. Podobně důležité pro mě byly obě první East Side Unie, kde jsem se poprvé setkal s polským hiphopem a především domácí podivuhodnou značkou jménem WWW... |
| Misha Alperin, Hans Kristian Kjos Sorensen, Anja Lechner – Night (2002) |
 | První album klasické hudby. Asi v šestnácti, sedmnácti? Už přesně nevím. Nicméně tento počin bych rád doporučil Vaší laskavé pozornosti. Minimalistická tématická komposice je pravda ochuzena co do rozšafnosti, nikoli však co se pestrosti prostředků týče. Ucho bubeníka zaujmou na první poslech geniální perkusní aranže Nora Sorensena (ne náhodou získal později za sólové album Grammy). Toto album skutečně vytváří dlouhý zimní večer – noc... |
| There's Nobody Home – My personal murder somewhere deep in myself (200?) |
 | Celý den jsem rozmýšlel, co o téhle lokální desce říct. Je jisté, že je pro mě nejdůležitější, nejpodstatnější, že radikálně změnila můj život. Slyšel jsem ji asi 1300x. Ne, není tak dobrá, jak jsem si dřív myslel – ale. TNH jsem viděl na svém prvním koncertě 1. 11. 2003 – hráli tam také Destroyself s tehdy čerstvým basákem Lojzou. Od té doby mi učarovali, demo jsem si musel sehnat. Slova nedokážou vystihnout, jak moc je pro mě tahle deska důležitá – emotivní, energická, s poselstvím. Možná jsou to klišé, ale pro mě v patnácti a dál bylo nesmírně důležité slyšet, že není nenormální bouřit se proti všeobecné pasivitě, proti zatuchlé spokojenosti se sebou samým, proti zvrácené „pohodovosti“, která vždy znamená pouze laxnost podpořenou jointem... |
| Miles Davis – Miles Smiles (1967) |
 | Vybrat jen jedno z Milesových alb (aby ostatní žánry nezůstaly nepoctivě upozaděny), to pro mě byla skutečná řehole. Miles Smiles pro mě bylo prvním počinem Mistrovým; seznámil jsem se s ním velmi obskurní cestou – a to přes bubenické video s Tonym Williamsem (jehož považuji za nejlepšího bubeníka všech dob a je to můj nezměrný idol. Bubenický). Miles Smiles v sobě kumuluje vše, co je pro tohoto geniálního trumpetistu (tohoto geniálního období) příznačné – velmi energický post-bop v podání nesouměřitelného (Druhého) Velkého kvinteta. A ačkoli hitovky na Nefertiti se mi třeba líbí víc, jako nejdůležitější pro sebe volím právě toto album. (A nejradši mám stejně Footprints, i když ji napsal Shorter!) |
| Massive Attack – Mezzanine (1998) |
 | Třetí album britských průkopníků mám nyní sice o něco méně rád, než 100th Window, nicméně si pamatuji, jak hluboký vjem ve mně zanechalo ihned po prvním poslechu. Massive Attack jsou stálicí na mém playlistu, jejich letní koncert na Rock for people byl splněným snem. |
| Edgard Varése – Complete Works (1998) |
 | Jméno Varése poprvé zachycuji, když si hledám nějaké info o Franku Zappovi, který jej obdivoval. Tato příhoda byla pro Zappu v mém playlistu smrtelná: v momentě, kdy jsem poprvé slyšel Varéseho slavnou Ionisation pro bicí nástroje (kde je klavír zneužit pro čistě perkusní účely), okamžitě jsem věděl, že tady se něco láme. Ačkoli pro neškolené ucho bylo všechno to břinkání těžce nestravitelné, po asi padesáti posleších (ta skladba je krátká) se věc poddala a já otevřel dveře. Dveře do dílny, ano, dílny svého hudebního gurua, nesmrtelného, leč hrubě nedoceňovaného inventora a olbřímího genia. Varése je jednou z mála poctivých hvězd na mém hudebním nebi, započal můj zájem o moderní klasickou hudbu, jejímuž studiu se nyní intenzivně věnuji. |
| Tool – Lateralus (2001) |
 | Skvělé, nápadité, promyšlené, avšak mimořádně hezky stravitelné kompozice. Až časem se mi začlo vyjevovat, jak moc že to vlastně Tool vycházejí z Led Zeppelin a Pink Floyd, přesto vnímám jejich tvorbu jako stále silně originální, oduševnělou, z hloubky tvořivou. Nezabíhá do matematických extrémů, přesto si drží silný intelektuální standard. |
| Joy Division – Unknown Pleasures (1979) |
 | O Joy Division toho bylo napsáno snad až příliš mnoho. Není však na škodu docenit, že kapela vždy měla dost průkopnický zvuk a cit pro ponuro nejhoršího řádu (počátky užívání slova „gothic“ v hudbě a módě se volně váží právě k Joy Division). Unknown Pleasures mám stokrát radši než Closer, přijde mi sevřenější a celkově poslouchatelnější. |
| Cinematic Orchestra – Everyday (2002) |
 | První kus opravdu multimediálně strukturované hudby, který se mi dostal do ruky. Kooperace s Fontellou Bass a Roots Manuvou jsou úchvatné, aranžérsky je celé album výtečné, zarážející a potěšující pestrost. Mimořádně dynamický bubeník. Oproti Motion mnohem méně jazzové a syrové, spíše popovější a písničkovější, také šílených rytmů ubylo – nikoli na škodu. |
